Loučíme se s prof. Janem Císařem

Zemřel prof. Jan Císař, co dodat…

Několik dnů po té zprávě jsem nebyl schopen napsat ani čárku. S Janem Císařem jsem mluvil ještě v neděli 11. dubna, před jeho poslední středou, přes mobil. Jeho hlas už nezněl tak bouřlivě jako kdysi, byl zase v nemocnici, už po kolikáté za poslední rok… Naposledy jsme se spolu viděli koncem letošního ledna po jeho osmdesátých devátých narozeninách, u nich doma v Unhošti, kam jsme (a nejen my) k Císařům jezdili na kus řeči. Psal pro mě právě text k připravované publikaci ke Šrámkovým Pískům a do poslední chvíle mu hlava perfektně sloužila, tělo už méně a méně. Co tedy dodat, jak být a zároveň nebýt příliš osobní, to zřejmě nejde…

Měl jsem ho rád, a nejen jako divadelní osobnost, k níž jsme všichni vzhlíželi. A on snad, neskromně podotýkám, také mě. Znali jsme se víc než padesát let a už to tak bude bohužel definitivně. Posledních třicet let dokonce velmi úzce, jezdili jsme k nim na chalupu, na výlety po českých zemích, do přírody, po bunkrech v Orlických horách, po hradech a zámcích, po galeriích, moje žena si měla stále co říci s jeho ženou Mirkou, já s Jankem, panem profesorem, tykání mi nabídl snad až někdy, kdy mi bylo šedesát, také – a nejen o divadle. Víc než posledních pět posledních let jsme spolu také psali jakési roz-vzpomínání na jeho život, do diktafonu mi říkal své názory na divadlo, na profesionální i amatérské. Ale také mnoho osobního a proto jsme je nedokončili, bránil se „intimnostem“ víc než urputně, svůj soukromý život nepokládal za důležitý. Strávili jsme spoustu hodin rozmlouváním v chalupě nad Neratovem a byl to boj o každou vzpomínku, která měla osobnější a humornější nádech, Janek byl přece skvělý vypravěč. Zažil pestrý život, znal tolik osobností a setkal se nejen s mnoha evropskými divadelními veličinami. Rád vzpomínal na svá studentská léta a hlavně na léta šedesátá, kdy byl uprostřed toho kvasu, kterému se říkalo český divadelní zázrak – Vostrý, Krejča, Radok, Grossmann…

Kdysi jsem zkoušel dálkově studovat dramaturgii a po přijímačkách se pokorně s tou myšlenkou rozloučil. Zkoušel mě právě on a já měl trému. Tehdy ještě docent Císař kdesi prohlásil, že mě vlastně zachoval pro východočeské amatérské divadlo a že to považuje za svou zásluhu. Teprve po letech jsem díky jemu na té pražské divadelní fakultě asi patnáct let učil a na stará kolena a s jeho podporou se vyučil i k doktorátu ze scénické tvorby… Díky tomu jsem ale na své kůži zažil prostředí se studenty plnými vášně pro divadlo – které pro něj bylo zásadní jako voda pro rybu.  Janek do svých studentů zasel mnohé, čím se české divadlo může dnes pyšnit, jsou stovky těch, co v něm našli osobnost zcela výjimečnou, i přes nesnadně precizně formulovaná teoretická východiska tolik srozumitelnou a přitažlivou. A nemám na mysli jen divadelní umělce, kolik amatérských divadelníků, hlavně od sedmdesátých let, ovlivnil také: kdysi jsem ho pozval, aby s východočeskými amatéry rozebral jakési představení v královéhradeckém divadle, bylo už kolem půlnoci a Janek svým osobitým způsobem rozvíjel své teoretické úvahy, tehdy ještě s cigaretou v ruce, zapaloval jednu od druhé, ale žádnou poctivě nedokouřil, při myšlení přece musel nějak zaměstnávat ruce. Dodnes si myslím, že mu mnozí sic nerozuměli, ale poslouchali až nábožně… Stejně nezapomenu na jeho trefné postřehy při stovkách rozborových seminářů na všech možných českých amatérských přehlídkách od Červeného Kostelce až po Písek či Hronov…

Shrnout osobnost Jana Císaře do jednoho textu by byla práce sisyfovská. Já ke svému psaní potřeboval znát jeho různé časopisecké články v Divadle, v Disku i jinde, v Amatérské scéně, ve zpravodajích z různých přehlídek – a našel jsem jich tisíce, ne všemi, samozřejmě, jsem se probral. Také jeho teoretické publikace zůstanou navždy poklady české divadelní teorie a historie, nejen Člověk v situaci či texty o Národním divadle a vůbec o divadle 19. století (poslední nedokončená zůstala na jeho pracovním stole) nebo metodické knížky pro východočeskou lidovou konzervatoř, některé z nich, např. Základy dramaturgie, se staly i základními skripty pro vysokoškolské studium.

Jeho osobní knihovna je nepřeberná a nejen v unhošťském bytě či v jeho praktické garsonce na Jižáku, kde trávil noci, kdy už bylo pozdě vracet se do Unhoště. Vždycky věděl, kam sáhnout, pokud chtěl své formulace opřít o názor jiné autority, paměť měl encyklopedickou… I v tom nám bude nenahraditelný. Především v něm ale ztrácíme člověka milujícího i pochybujícího, věrného (zvláště své ženě Mirce), člověka renesančního rozměru a s vášní pro dobrou diskusi, stejně jako pro dobré jídlo či třeba pro krásnou operetní árii – Viljo, ach Viljo, jak nám zpíval a sám se na klavír doprovázel kdysi na divadelní konzervatoři. Není toho málo, proč nám bude scházet…

Autor: Alexandr Gregar
Zdroj: Volné sdružení východočeských divadelníků

Dáme impuls vaší tvorbě!

 

Žijeme uměním a pečujeme o rozvoj začínajících tvůrců. Objevujte s námi kreativní svět a probuďte své kulturní smysly na akcích, které pořádáme už téměř 30 let.