Povídka z kurzu Tvůrčího psaní s Emilem Haklem

Kamarádi

autor: Olga Landová, rodačka z Broumova, foto: Broumovské noviny
Povídka vznikla při kurzu tvůrčío psaní s Emilem Haklem. Kurz se koná pravidelně a zúčastnit se ho mohou jak úplní záčátečníci, tak již zkušenejší zájemci o psaní. Kurz je postaven na individuálním přístupu a podpoře jedinečného stylu psaní.

Mařenka právě uspávala Oskara, když Cyril začal u televize trpět samomluvou a nakonec i vzrušeně vykřikovat. Boris s Maxem zvedli zvědavě hlavy ze svého společném pelíšku, který byl původně jen Borisův. Pes tu napjatou atmosféru dlouho nevydržel a vyskočil Cyrilovi přeblíznout obličej v domnění, že ho to uklidní. Páníček však nebyl na psí psychoterapeutické metody zvědavý.

„Nech mě, Borisi. Vidíš, co se děje? Ještě před pár dny měli všechno pod kontrolou a teď se to začíná šířit. Číňani padají jako mouchy.“

Boris seskočil znechuceně z gauče. Zprávy už skoro nesledoval. Měl pocit, že se celý svět točí jen kolem politiky a peněz, a to ho nebavilo. Nechápal, proč se Cyril nechává dobrovolně každý večer rozčílit týpky, kteří byli přesvědčení o tom, že jejich pravda je ta nejpravdivější.

„Tak Číňani padají jako mouchy. To jsou věci. Možná je to pomsta nějaké tajné psí organizace. Tomu bych se vůbec nedivil. Cyril se asi bojí. Je rozčílený víc, než když v televizi mluví o nějakým tunelu.“

„Kdepak kopou, to by mohlo být zajímavý?“

„Ale ne, Maxi. Mám na mysli úplně jinej tunel. Tak se říká velkýmu podvodu, na kterým někdo vydělá balík peněz.“

„Na co někdo potřebuje balík peněz? Cyrilovi vždycky stačí to, co má v peněžence, a to se ještě musí každou chvíli rozdělit s Mařenkou.“

„Na co, na co? Za balík se dá koupit drůbežárna nebo můžeš investovat do umělý reprodukce.“

„Já ti Borisi moc nerozumím. Ty seš takovej chytrej, celej život posloucháš zprávy, ale já v tu dobu většinou chytám myši. Politika není pro kočky.“

„Nic si z toho nedělej, stejně nemáš volební právo. Myslím, že uděláš nejlíp, když budeš myslet jen na žrádlo a na koťata. Stejně seš můj nejlepší kamarád, ani nemusíš bejt politicky angažovanej.“

„Nevím, co to je, ale zato vím, kam Mařenka schovala výborné uzené prasečí ocásky. Pojď se mnou, ukážu ti to.“

***
Uběhlo pár dnů a všechno bylo jinak. Marie seděla od rána do večera u šicího stroje a šila roušky. Max si nejdříve myslel, že je to snad kvůli němu, že z neopatrnosti označkoval dveře nebo popelnici. Ukázalo se však, že lidi nemají problém se zápachem, ale s nějakou neviditelnou nemocí, která se do nich dostane nosem nebo pusou. Cyril přestal chodit do práce. Vysedával u počítače nebo si hrál s Oskárkem, protože Marie vytvořila živou sociální síť na výrobu a šíření ochrany dýchacích cest. Někdo sháněl látky, jiný gumičky. Jeden stříhal, druhý šil a třetí jezdil a zásoboval ostatní. Brzy byla zarouškovaná celá Police.

„Ještě, že to nemusíme nosit my. To bych protestoval. Trénuju, běhám, udržuju kondici, denně jsem na čerstvým vzduchu. Kdybych si musel zakrývat čumák, byl by to tutovej zásah do mejch psích práv.“

„Já bych tě kamaráde rozhodně podpořil. My kočky, jsme na tom úplně stejně.“

„Máš pravdu, Maxi. Menšiny to v týhle společnosti nemaj jednoduchý.“

***
Epidemie, strach a blbá nálada se dál šířily světem. Borisovi se občas podařilo zdrhnout, a to se pak běžel podívat na náměstí. Samotnej člověk už byl venku výjimkou. Potkával jen pejskaře. Všichni kolegové od vlčáků až po labutěnky psali na zdi a patníky smutný vzkazy. Doma umřel děda, co měl v šuplíku vždycky schovanej špekáček. V nemocnici leží babča a prej jí musí pomáhat dýchat nějakej stroj. Panička vůbec nechodí domů, pracuje v nemocnici. Boris se snažil tu pochmurnou náladu přečůrat něčím veselejším, tak napsal desetkrát za sebou: psi a kočky nezoufejte. Radujte se z toho, že je s vámi pořád někdo doma. Většina z vás může spát v posteli. Z pobytových zařízení pro psy se dostalo 50 procent našinců do rodiny. Přijde léto a bude líp. A taky že bylo. Všichni týpci z televize chtěli samozřejmě odletět na dovolenou a taky se blížily volby. Takže ve zprávách přestali strašit lidi a lidi, jak Boris věděl, dokážou být jak urvaní ze řetězu. Dokonce víc, než psi.

***
Blížil se podzim, Oskárkovy narozeniny a další vlna pandemie. Nadejchat se toho neviditelnýho sajrajtu bylo čím dál tím snazší. Člověk si to přinesl domů ze sámošky, z hospody, z autobusu i z práce. Cyril naštěstí seděl pořád doma u počítače a docela si zvykl na život v teplákách a papučích. Snažil se zůstat zdravej a rozhodně nechtěl sám nikoho nakazit. S Mařenkou se postupně stali odborníky na současnou světovou kinematografii. Aby rozuměl i Max – čučeli každej den na filmy víc, než za celej svůj předchozí život. Taky už hladce a se zavřenejma očima rozeznali ryzlink rýnský od zelenýho veltlínu. Začalo se jim ale stýskat po kamarádech. Nejvíc po těch dobrej a celoživotních.

„Honzo, čus. Jak se máte? Už se nám po vás stejská, jak se maj holky?“

„Nazdar, kámo. Máme se dobře, jen ty vole postupně docházej prachy, koncerty v onlajnu, to je dost vo ničem, něco natáčím, ale mám toho už plný zuby. Doufám, že už si konečně přestanou vymejšlet a strašit lidi.“

„Já taky doufám, že bude líp. Sedíme už rok doma s kocourem a se psem, ty jsou v pohodě, ale z nás budou brzy alkoholici, těším se na očkování.

„Na očkování? Seš magor nebo co? Nosíš roušku a baštíš jim všechny ty blbosti? Necháš se očkovat jako nějakej poslušnej pionýr?“

„Neblbni, to přeci není o poslušnosti. Viděls ty doktory? Viděls ty sestřičky v nemocnicích? Chápeš, co je to za peklo? Makaj ve dne v noci a stejně jim pod rukama umírá jeden pacoš za druhým. Nevím, jak tomu pomoct víc, budem se očkovat s Marií oba.“

„Tak to jsme úplně na jiný lodi, Cyrile. Já tuhle šaškárnu rozhodně nepodporuju. Je to jak za totáče a já s takovejma jako seš ty, nechci mít nic společnýho. Mysli si co chceš. Já jsem prostě v disentu.“

„Co to meleš? Ty a disident? Jiná loď? Hráblo ti, nebo co?“

„Měj se, kámo, žij si ten svůj spořádanej mainstrem a jestli se z toho probereš, tak se ozvi…“

Cyril zůstal stát s pohledem upřeným na telefon, kterej můj típl jeho nejlepší kamarád. Kámoš, s kterým chodil do školky, na základku, na střední, byl mu za svědka a zapíjel narození jeho dětí. Honza ho poslal do háje. Bylo mu smutno a byl rád, že u toho nebyla Mařenka. Viděl jí, jak podává jablíčka malému Oscarovi a ten je ukládá do košíku. Max seděl na větvi a celé to zálibně pozoroval. Byl totiž krásný říjnový den.

Boris zvedl hlavu z pelíšku a podíval se na Cyrila. Dokázal si ten hlas na druhé straně představit dokonale. Honzu a jeho rodinu měl docela rád. Dřív jezdili často na návštěvu. Drbali ho za ušima, jak dlouho chtěl a přivezli vždycky něco dobrýho pro lidi i pro psy. To by se jemu a Maxovi nemohlo stát. Nebo mohlo? Hlavou mu běžely vzpomínky, ale všechny byly poměrně mírumilovné. Maximálně jeden druhému něco sežral.

„Tak to je konec.“

Boris vstal a šel položit Cyrilovi hlavu na koleno. Kdyby mohl, tak by mu přeblíznul obličej, protože si uměl moc dobře představit, jaké to je, přijít o nejlepšího kamaráda. Je to jako přijít o kus života. Ale jako konec to rozhodně neviděl. Police se právě oblékala do babího léta. Slunce svítilo z posledních sil a z dálky znělo vyzvánění kostelního zvonu. Cyril se konečně usmál a pohladil psa po strakaté hlavě.

Dáme impuls vaší tvorbě!

Žijeme uměním a pečujeme o rozvoj začínajících tvůrců. Objevujte s námi kreativní svět a probuďte své kulturní smysly na akcích, které pořádáme už téměř 30 let.